Expedice ASMAT 2002

    Tuto cestu do hlubin země Asmatů - Irian Jaya podnikla skupina tří světoběžníků: Milan Daněk (Dany), Alena Žákovská (Ali, Žákajda) a Jan Jedelský (Tašunka). Další řádky popisují naši cestu a to především z pohledu pocitů a zážitků, snažím se uvádět také místopisné údaje a informace o zvycích místních obyvatel. Pro lepší orientaci jsou Kurzívou vyznačeny jména lidí a názvy společností, apod. Tučně jsou zvýrazněny názvy míst a sídel.

Dany s Ali (A&D) doma tuto akci delší dobu plánovali. Z předchozích cest mají dost informací i cenných zkušeností, také kontakty, které by se mohly hodit. Mají několik map oblasti kam se chceme vypravit, jedna je ručně kreslená nějakým misionářem, zcela bez měřítka. Vcelku musíme říct, že nemáme žádnou dostatečně kvalitní podrobnou mapu. Stejně je lepší dát na rady domorodých obyvatel.

Hlavní myšlenkou expedice je zopakovat cestu kterou podnikl před 40 lety Rakušan Hainrich Harrer. Chceme porovnat co se od doby jeho výpravy změnilo. Čerpáme tedy i z jeho knihy „Přicházím z doby kamenné“. Plán trasy:

1.      etapa WamenaHolowon 8 dní

2.      etapa HolowonSumo 5 dní

3.      etapa SumoDekai 5 dní

4.      etapa DekaiSenggo 4 dny

5.      etapa SenggoAgats 4 dny

(Nakonec se cesta zredukovala o trasu přes Dekai a Senggo. Asi bylo škoda vynechat toto centrum Asmatů.)

Navštívenou oblastí bude dosud velmi málo probádané uzemí, kde skryti před vnějším světem žijí lidé kmene Asmat, potomci obávaných lovců lebek a kanibalů. Dosažení těchto míst předpokládá 22 dnů extrémně těžkého pochodu divokým deštným pralesem s plnou polní. Cílem je poznání přírodního a kulturního bohatství, civilizačního vlivu na přírodu a její obyvatele i sebepoznání osobních možností účastníků expedice během akce, která vyžaduje výbornou fyzickou i psychickou připravenost na pobyt v nesmírně náročných klimatických podmínkách pravděpodobně nejdivočejšího místa naší planety.

Vynechám popis celé přípravné anabáze, která sestávala z vyřizování víz, povolení ke vstupu do údolí Baliem a zejména ztráty Alenina batohu leteckou společností někde v Amsterdamu, bez něhož si Ali dost vytrpěla. Naše cesta začíná v hlavním městě IrianuJayapuře.

1.den (sobota 1.6.)

Jayapura v Q Wamena                                                                                                             Õ

V šest hodin vstáváme. Kolem deváté jsme na letišti, máme čas, letadlo letí stejně později. Let s cestovkou Merpati dvoumotorovým turboletem je příjemný. Obloha je zatažená jen z části a tak fotíme. Jsme nadšení. Je těžko uvěřit Danyho řečem o neustálém dešti na Irianu. A už přistáváme ve Wameně. Je mi divné, že při rolování letadlo používá pouze pravý motor. Jsou fikaní, při tak malém výkonu má turbína malou účinnost a když jednu vypnou, tak ušetří, říkám si v duchu. Počet mechaniků rojících se kolem levého kouřícího motoru mě vyvádí z omylu. Odhánějí Danyho, který se snaží poruchu filmovat. Letadlo tu stálo po celou dobu našeho pobytu ve Wameně. Takže štěstí stojí stále při nás.

Seznamujeme se s mladým příjemným úředníkem Paulem, který tu vystřídal přítele A&D. V jeho kanceláři visí zažloutlé fotky, které poslal Dany z loňské návštěvy. Mají tu vystavený seznam loňských turistů – celkem asi 200 jmen, z toho jeden Čech. Podle Danyho tu ale bylo loni nejmíň 6 Čechů. Paul chce po nás surat, který ukazujeme a vše je v pohodě. Jdeme najít hotel, v prvním chtějí za pokoj 70.000 Rupií na osobu. Ali tu zná levnější Syahrial Makmur hotel. Ubytujeme se v lepším pokoji za celkovou cenu 70.000 Rupií.

Trochu si odpočineme. K večeru vyrážíme na procházku městem. Procházíme obchody, je tu také pár obchodů se suvenýry, jsou pěkné, ale drahé. Víme, že po cestě budeme mít možnost koupit levněji a kvalitnější věci. Dáváme si tofu s rýží a kávu. V hotelu ještě chvíli čteme a pak jdeme spát.

2.den (neděle 2.6.)

Wamena                                                                                                                                       ×

Vstávám za světla kolem sedmé hodiny. Sháním něco na zub, jenže je neděle. Nikde nic neprodávají, všude chodí svátečně odění lidé. Jdu se teda aspoň podívat do kostela. Tady jsou snad všichni křesťané, kostel je plný. Mě je ale smutno z toho, že jsme těmto lidem vzali jejich původní víru a s ní i část kultury. O tu zbylou je připraví moderní civilizace. V hotelu dostáváme malou, ale chutnou snídani.

Chodí sem různí lidé, nabízejí k prodeji všeliké předměty denní potřeby. Od jednoho Daniho jsem koupil kostěný nůž a náhrdelník. Pak ještě koteku a korálky. Kousek od hotelu bydlí Isaak. Je to Dani a dělá průvodce. Nabízí nám také své služby, vyzvídáme co se dá. Před námi je neznámo o němž toho Isaak dost ví. Popisuje cestu, ceny za lodě, tušíme že dost přehání. Sepisuje na papír itinerář cesty. Papír – své knot how však nedá z ruky. Z původních 33 mil. Rp. Slevuje na 15 bez lodě. Pak jde dokonce na 9 mil. Rp. Máme obavy z ceny lodí, ale doufáme, že budou nižší. Každopádně průvodce nepotřebujeme, alespoň ne odtud.

Odpoledne mě to už dost nebaví a tak vyrážím k řece Baliem a dál do nějaké vesnice. Doprovází mě pár kluků. Pak chtějí peníze. Nedám. Večer se vracím zpět. Na trhu potkávám Isaaka. Kupuju si jídlo a pak společně žvýkáme betelové oříšky. Dělám to poprvé. Po chvíli se mi motá hlava a protože nedokážu odhadnout jak budou působit dál, raději se rychle vracím do hotelu. Mám s sebou všechny doklady a dost peněz. Nemíním o ně přijít.

3.den (pondělí 3.6.)

Wamena                                                                                                                                      ×

Čekání ve Wameně mě už moc nebaví. Ali ještě doufá, že jí přivezou batoh a tak zde zůstáváme. Ráno jde volat do Jayapury, jak to vypadá. Dozvídá se, že batoh poslali zpět domů - šok. Je z toho na prášky. Zareagovali na starý pokyn, kdy jsme ještě nevěděli, že se batoh našel v Amsterdamu (toto píšu 26.1.03 a batoh stále nemá). Takže kupují zbylé věci a jídlo. Já vyrážím na nový trh - Pasar Baru a pak dál do nejbližší vesnice. Mají tam starou mumii, ukazují ji za 10.000 p. a tomu snadno odolám. Vím, že mě čekají zajímavější věci a teď musíme šetřit. Jdu se projít. Obdivuju krásnou přírodu. Počasí je dobré, trochu fotím. V okolí jsou nízké hory, v zapadajícím slunci vypadají nádherně. Občas je tu nějaké rýžové políčko a sem tam vesnice. Stmívá se a tak se vracím do hotelu. Zastavuju se v jedné zatáčce, čekají u už dvě ženské s rancem brambor. Jdou na trh. Po chvíli přijíždí náklaďáček. Veze nás zpět do Wameny. Zítra vyrážíme, tak je třeba se připravit a řádně prospat. Lituju Ali. Má tolik starostí s batohem a do toho ještě batoh.

Až po návratu domů jsem zjistil,že v době našeho pobytu ve Wameně jsme mohli vidět prstencové zatmění slunce v době asi hodinu po úsvitu. Tak to jsme teda prošvihli. Stejně ale bývá opar, takže ani tato informace by nám asi moc nepomohla.

4.den (úterý 4.6.)

Wamena [1655] v Sogokmo ? Kurima ? Albert ? Ibiroma [1890] ? Wamerek [1445]    ×Õ

O půl sedmé vstávám, Ali s Danym už balí věci. Snídáme. Před pár dny jsem si nechal v hotelu hodným usměvavým strýčkem vyprat tričko a ponožky, už dost smrděly. Teď za to ten grázl šilhavej chtěl 5.000 Rp. Z čistě taktických důvodů jsem mu je dal. Nechtěl jsem si pokazit vztahy s majitelkou hotelu. Nechali jsme u ní pro případ nouze kopie všech dokladů a letenek. Kdyby nám vše vzali domorodci nebo voda, mohli by nám to poslat někam do civilizace a nebyli bysme úplně bezprizorní (nechali jsme jí samozřejmě i nějaké peníze na známku). Loučíme se a vyrážíme. Posílám ještě pár pohledů - Veronice a Míše.

Jdeme na terminál, odkud jezdí mobily směr Sogokmo. Je to na trhu, kde prodávají své zboží domorodci kmene Lani (ovoce, batáty, dřevo, ozdoby). Nabízí se becak, tak bereme, pod našimi batohy se pěkně prohýbají a to ještě chtěl Dany jet s Ali v jednom. Já při projetí každé díry a pohledu na tenké osy kol přemýšlím, co ví můj řidič o věcech jako je mez pevnosti materiálu, únavový lom a dimenzování součástí. Ale to už vysedáme a sazbu, kterou si domorodci zvýšili z 1.000 Rp na 2.000 Rp zase stahujeme zpět. Kupujeme ještě nějaké jídlo - poslední slušné na dlouhou dobu. Pak se hádáme o mobil. Vadily jim batohy, tak jsme vzali jiný jako charter za 30.000 Rp. To zas vadilo Ali. Na cestě do nás z boku vrazil couvající náklaďák. Odnesly to naštěstí jen dveře. Končíme u potoka, který odnesl most.

Od teď už pěkně po svejch. Po půl hodině jsme v Sogokmu, fotíme, točíme. Je docela hic, slunko pálí, batohy těžknou. Tak dál. Procházím Kurimou. Vidím domorodce pomalovaného hlinkou, který oplakává příbuzného. AliDanym fotí a pak je zastavuje policie. Netušil jsem, že je i tady. Chce peníze. Jsou ale tvrdí, ukazují, že mají povolení a dají jen kopii. Postupujeme do kopce. Pot z nás leje. Scházíme z cesty do vesnice Nalagatma. Vyhýbáme se Tangmě. Po cestě podél Baliemu se dostáváme k mostu na Wesagalep. Cesta je čím dál tím horší. Záda mě už dost bolí, nohy slábnou, jsou nejisté. A terén je těžší a těžší. Chvílemi na strmých svazích dost riskuju. Domorodci si to tu hopkají jako po rovince. Scházíme k řece. Brodíme. Docházím do vesnice a je mi jasné, že mám dost.

AliDanym na planině už staví stany. Vyškrábu se tam z posledních sil. Tak to je náš 1. bivak – Wamerek. Jsme obklopeni domorodci. Mám pocit, že se jim musím nějak věnovat. Jsou zvědaví, pozorují každý pohyb, drobnost. Vařím večeři, stavím stan a za chvíli lezu do spacáku. Spát se ale nedá, tělo bolí, tvrdá zem tlačí a domorodci brnkají na kytaru stále týž akord.

Mají tu „hotel“ – chýši pro turisty, velkou travnatou plochu i hřiště na volejbal. Ali se večer baví s nějakým domorodcem. Je mu 28 let, studuje. Otci je 38. Chtěli by svobodnou Papuu, ukazuje průkaz hnutí „Papua merdeka“. Tak tedy 1. den je za mnou, doufám, že těžší už to nebude. Uvažuju jak zredukovat hmotnost 25kilového batohu a 4kilového baťůžku. Koktejl jsem si už prohlídl, tak ho ráno dám děckám. Zabiju dvě mouchy jednou ranou, jim se líbí obrázky a můj batoh je lehčí. Prohlíží si to, co na vlastní oči možná nikdy neuvidí – auta, lodě, lidi z jiných kontinentů.

5.den (středa 5.6.)

Wamerek ? most [1220] ? vodopád [1585] ? Wesagalep [1800] ? Mukima [1990]                                                                                                                                                         ×Õ

Vstávám asi v 6:30, ohřívám jídlo, balím. Domorodci jsou celí paf z obrázků Singapuru, zasněžených hor, lidí v různých šatech a hlavně té krásné černošky od Jahody. Postupně trhám listy a rozdávám. Nechám tu také nepotřebné tyčky ke stanu. Domorodci si je hned rozebírají. Nechtějí od nás žádné peníze za přespání!

Vyrážíme. Cesta vede nahoru a pak strmě dolů. Jeden mladík nám vyrábí tyče. Potřebujeme je po celou dobu pochodu. V těžkém terénu plném balvanů nám pomáhají udržovat rovnováhu. Přecházíme krásný most. Je z části ocelový. Všechny další budou z toho co dá příroda. Upadla mi hůl. Docházím k vodopádu do řeky Heluk. Vyrábím si novou. Ne tak dobrou, ale vydrží mi celou cestu. Potkáváme albína s dětmi. Jdeme dál a stále nahoru. Po nějaké chvíli dávám svůj batoh nějakému domorodci. Mám toho dost a nevím co nás ještě čeká. Po pár hodinách (v 13:30) přicházíme do malé vesnice Mukima. Vysvětlují nám, že další je 5 hod. cesty. To bychom nezvládli. Důvěřujeme jim a u jednoho domu rozbalujeme stany. Majitel chce nehorázných 25.000 Rp. Nedáme, balíme a jdeme o kousek dál. Má tu domek křesťan, je vstřícný a nechce nic. Bavíme se, relaxujeme, fotíme domorodce. Doháníme to, co nešlo stihnout v dřívějším shonu. V 18:00 zaléháme.

6.den (čtvrtek 6.6.)

Mukima ? prales sedlo [2225] 1:30 ? Pukan [1800] ? Werima [1620] ? kopec [1770] ? Ninibal [2045]                                                                                                                      ×Õ

Vstali jsme asi v 6:30, něco posnídali a vyrazili. Prošli jsme kolem jedné vesnice a asi po dvou hodinách míjíme další – takže nám lhali. Asi proto, abychom spali u nich. Vystupujeme do sedla. Mám průjem, tak si ulevuju, ale nemám to jednoduché. Zrovna kolem prochází skupinka domorodců a sleduje mě. Ani na Guinei člověk nemá chvilku klidu! Teď cesta vede z kopce a docela ujde. Rocházíme Werimou.

Kolem 15. hodiny jsem už celkem unaven. Bivak však nikde. Chvíli odpočíváme a jde se dál. Chytám druhý dech. Vydrží tak hodinu a půl. Cesta vede korytem potoka a teď už stále do kopce. Potkáváme domorodce, ženy se vracejí s dětmi z polí do vesnice. I na mých spolucestujících je už vidět únava. Já jsem na tom ještě hůř, začínám mít hlad a žízeň. Spouští se déšť. Ženy zpívají odněkud z výšky. Doufáme, že z vesnice. Kdepak, zpěv se stále vzdaluje. Jdu z posledních sil, se mnou ještě jeden domorodec. Psychicky mě podporuje. Je tu ještě další, jednonohý poutník. S holí v ruce nás všechny ale brzo nechá za sebou a peláší si to do kopce! Úžasné! V kopci, kde se já škrábu téměř po kolenou se on dotýká země jen jednou nohou a holí. Stále kopec, šeří se, poprchá. Říkám si jen nezastavit. To už bych asi nerozešel. Přemýšlím jak budu spát někde na bobku na stezce pod pláštěnkou. Konečně tuším někde v dáli obrys honaje. To ještě není vesnice, ale bude nedaleko. Teď jdeme po polích a mně se zdá každý krok téměř nemožný. Přicházím k ohradě. Přelézt ji je téměř nadlidský výkon. Vidím náš dům. Dál bych nedošel.

Jsem totálně vyřízen! Vše bolí. Ani hlad nemám. Nutím se něco sníst. Ali mi masíruje záda, to je příjemné. Tak tohle byl rozhodně nejtěžší den výpravy. Ale batoh jsem dotáhl na zádech sám, takže s výkonem jsem spokojen. Na víc už asi nemám, uvažuju, že dál bych asi jít nedokázal, jedině na úkor zdraví. Těžko říct, kde je hranice lidských možností. Radši nezkoumat. Zkouším usnout. Podlaha je rovná a tvrdá, takže to moc nejde.

7.den (pátek 7.6.)

Ninibal [2045] ? sedlo [2300] ? Soba [1770]? bivak u kostela                                  Ú×

Vstávám aniž bych příliš spal. Bolest v ramenech a celková únava naštěstí přešla. Celou noc pršelo a ještě i teď mrholí. Snídám něco málo ze včerejších zbytků. Ani moc nemám hlad.

Sbalíme věci, navlečeme pláštěnky a vyrážíme. Je to poprvé a naposled co mám tu svou na sobě. Padne mi velmi dobře. Líp než všechny ostatní, co se mi válí doma v komoře. Taky byla dražší než všecky dohromady. Máme vyslovené štěstí na počasí. Když prší, a to není často, tak většinou v noci.

Přelézáme ohradu, teď to jde snadno. Děti nás doprovází a zpívají nám na rozloučenou. To je krásné. Po levé straně se tyčí hora Mu. Naši včerejší průvodci jsou už pryč. To mě mrzí, hlavně tomu, co mě kus cesty doprovázel a psychicky podporoval, bych rád něco dal. Chvíli jdeme do kopce. Déšť ustává, dělá se pěkně. Přecházíme sedlo a dál jde cesta podél hřebene přes potoky. Pak přecházíme údolí. Koupeme se obklopeni děckama, které si už odvykly chodit nahé.

Osvěžení a odpočatí se zvedáme. Čeká nás dlouhá cesta do kopce okolo vesnice Soba. Ani se tu nezastavujeme. Chcemejít dál. Děcka nás doprovází a jsou dotěrné. Nedokážou říct jak daleko je další bivak. To nás mate. Jdeme stále dál a dál do kopce. Po nějaké době přicházíme ke kostelíku. Viděli jsme ho už zdola. Je tu nějaký domorodec, ptáme se ho jak daleko je Ninia. Říká, že den cesty. Tomu nevěříme, chová se trochu jako blázen (později zjistíme, že je to tak).

Stavíme stany. Je to docela dobrý plácek i když trochu podmáčený. Vaříme. Kolem se motají děcka a ženské. Celý hlouček holek a vedle další shluk kluků. Stačí ale jeden upřený pohled na holky a během pár sekund se se smíchem a jekotem rozprchnou. Kluci vydrží víc, ale dlouhý pohled je taky znervózňuje. Půjčuju si od jednoho z nich luk a zkouším se trefit do prázdné piksle od mlíka. Vzpomínám na indiánskou výchvu v mládí. Pár čísel vedle. On se trefí s přehledem. I tak pochvalně kýve hlavou, na bělocha je to dobrý. Večer se dělá hezky. Jsou vidět hory v dáli. Fotíme a točíme. Je to nádhera. Pod námi je Silokmo a vpravo ještě jedna vesnice, která světélkuje do noci. Uvažuju jaké jsou asi myšlenky a sny lidí, kteří tam žijí. V klidu se ukládáme ke spánku. Trochu se i vyspíme, v noci moc neprší.

8.den (sobota 8.6.)

bivak u kostela ? Wapisik [2175] ? Silokmo [1770] ? bivak v sedle [2650]                                    ×Ú

Vstáváme v 6 hodin, domorodci už jsou seskupení kolem nás a čekají co bude. Vaříme na benzínu a tak jen zírají. Balíme a vyrážíme. Procházíme kolem domku domorodce, kterého jsme včera potkali. Cesta je velmi kopcovitá, nejdříve nahoru, pak dlouho dolů a opět nahoru. Po třech hodinách chůze do kopce se cítím docela vysílen, ale dnes chci donést batoh až k bivaku sám. Přede mnou se vynořují stále nové „vrcholky“. Mám čím dál větší hlad. Naštěstí tu je aspoň dost vody. Cesta vede korytem potoka. Mí spoluputovníci jsou někde přede mnou. Začínám podléhat špatné náladě. Mrholí a mě bivak bez stanu (není ho kde postavit) ve vysokohorském pralese v asi 2.400 m.n.m. vůbec neláká. Procházím kolem vypáleného kmene stromu. Tak tady spal někdo zkušenější a odolnější než jsem já – taky nedošel do večera do Ninje. Tzn., je to ještě asi dost daleko. Setrvačností jdu dál. Před hodinou mě minuli nějací domorodci. Ti to tam ještě určitě stihnou. Teď jsem už nepotkal nikoho, prales je tichý. Po hodině slyším slabé volání. To už ti dva staví stany. Našli místo i pro mě – uprostřed pralesa! Zajímavé je, že cesta je docela upravená, klády jsou položené napříč, dalo by se to nazvat „Papuánská dálnice“. Stavím stan, mám strach z deště, tak ještě od Ali půjčuju igelitovou celtu. Tuto noc kupodivu neprší, celtu beru i na pozdějc, ještě poslouží. Jsem vyčerpaný, ale spokojený. Večer začaly dost hučet cikády. Po půl hodině zase utichly. Docela se i dá spát. Trávíme noc v největší nadmořské výšce – 2.600 m.n.m. Mám svůj tenký, starý a opotřebený thinsulitový cyklospacák, raději beru i podvlíkačky. Zima mi na rozdíl od Ali není.

9.den (neděle 9.6.)

bivak v sedle ? Ninia [2000] ? říčka ? bivak                                                                          ×Ú

Vstávám po trochu prospané noci. Vůbec nepršelo! Je ku podivu, že člověk i po takové únavě příliš nespí a tělu to nevadí. Nikdy jsem nebyl na treku ospalý. Trochu bolí břicho, to ty prášky a námaha. Snídám čínskou polévku. Cca v 7:30 balíme a vyrážíme. Zjišťujeme, že bivak byl téměř na vrcholu. Odtud cesta vede dolů, jde se dobře. O 2,5 hod. dorážím do vesnice. Ptám se na název – Ninia! Jsme docela rychlí. V rokli na boku přistávací plochy leží letadlo. Nezvládlo přistání, všichni prý přežili. Povzbuzeni jdeme dále. Koupeme se v říčce. Slunce pálí, nedělá mi to dobře. Navíc bolí břicho. Sušíme věci, koupeme se. Vyrážíme dál, jdeme podél řeky po úbočí kopce. Terén je těžký, často po kořenech, přes větve a spadlé stromy. Na rozcestí se dávám špatnou stezkou, po ¾ hod. ji naštěstí znovu nacházím. Mí spolucestující čekají i s 2 domorodci, otcem a synem. Dávám synovi batoh, jsou přátelští, vypadají jako skřítkové. Cesta je stále dost obtížná. Asi v 16:30 přicházíme k jejich chýši. Zvou nás dál, ale tady spát nechceme, tak odmítáme a doufáme, že dorazíme brzy do vesnice. Vyrážíme a začíná pršet. Cesta vede stále podél řeky. Nikde ani vesnice ani žádní lidé. Uvažujeme zda se vrátit zpět nebo hledat cestu dále nebo bivak. Dany nachází po půl hodině slušný plácek. Tak tu roztahujeme stany. Vaříme – já sardinky s rýží, už se těším. Přestává pršet, obloha se čistí. Jsem rád, protože nechci opakovat svou zkušenost s promokajícím  jednopláštěm z Francie. Danyho jednoplášť je na tom i po impregnaci stejně a navíc má mizerné tyčky, které se ohýbají a plachta se nedá vypnout. Tvoří kapsy z nichž pak protéká voda. Ještě, že mám od Ali tu celtu.

10.den (pondělí 10.6.)

bivak ? Una [1795] ? průsmyk [2625] ? Filipuk ? Jarohok ? Bewesal ? Holowon [1100]                    ×Ú

Jen jsme vstali, už z vesnice Una, která byla ku podivu jen kousek nad námi přišli domorodci a koukali. Vypadali celkem přátelsky. Sbalili jsme se a posnídali. Já měl rýži s nugátovou pomazánkou. Docela dobré a hodně energie. Průjem. Vyrážím první, jdu přes most a dál do kopce. Za mnou mají potíže s domorodci. Chtějí 35.000 Rp. za přechod mostu. Tak brodí. Mimochodem v této vesnici v 70. letech snědli pár misionářů. Procházím kolem vesnice a pokračuju dál. Po 4 hod. chůze přicházím k další a ještě k jedné, to je Filipuk. Shazuju batoh, sundávám boty, jsou stále vlhké a smrdí. Tak suším. Trochu fotím. Je tu pěkný kostel a domky.

Domorodec se nabízí jako nosič. Využívám ho protože cítím, že nás čeká dlouhá cesta. Po hodině sundává batoh, že se vrací. Malí kluci, tak 5 let se nabízí, že ho ponesou. Nevěřím, že to zvládnou. Ale jo, fakt! Batoh má cca 25 kg, kluci tak 20. Dají ho na hlavu a jdou. Dva se mezi sebou střídají. Po chvíli vidím jak si to batoh šine do kopečka. Jsou rychlejší než já. Doufám, že nikde poblíž není nikdo, kdo by mě obvinil z toho, že zaměstnávám malé děti. Přecházíme potok. Čekám na mé dva kamarády. Půl hodiny a oni nikde. Mám strach co s nimi je. Ale to už se s pokřivenými tvářemi vynořují – oba měli průjem. Kluci to otáčejí, že jdou domů, bude pršet. Dohnal nás další domorodec, dávám mu batoh a jde se. Kolem 15. hodiny začíná pršet. Zvažujeme bivak, protože není jasné, jak daleko je další vesnice. Terén je špatný, samé kopce. Ale jdeme dál. Stan se tu postavit nedá. V 16 hod. jsme zahlídli na protějším kopci přistávací plochu – to je Holowon! Tak to dojdem.

V 17 hod. jsme tam. Oba jsou dost unavení, protože nesli batohy celou cestu, já ne, jen koleno mě pobolívá. Odmítáme hotýlek za 150.000 Rp. a bereme zavděk domkem za 15.000. Je tu hodně lidí, ale jsou přátelští. Docela velká vesnice. Večeřím bramborovou kaši se salámem. Dá se vařit na ohni u domorodců. Jsme velmi šťastní, za 7 dnů je za námi 1. etapa. Plán byl 8 dní. V domě není k hnutí, všude se cpou lidi a civí. Mají tu žárovku, kterou napájí z autobaterie. V noci otravují komáři. Moc nespím.

11.den (úterý 11.6.)

bivak v sedle ? Ninia ? říčka ? bivak                                                                          ×Ú

Vstáváme celkem nevyspaní a rozlámaní – to ta tvrdá podlaha v domě. Pomalu balíme věci Dnes nespěcháme. Jsme za 1. etapou, snad nejdelší a doufám, že i nejtěžší. Chtěli jsme původně nechat den volna, leč později by mohl chybět. Dohodli jsme průvodce do Dangemy a asi v 10 hod. vycházíme. Vyprovází nás celá vesnice, jdeme z kopce po letišti a potom dolů až k řece, pěkně strmý sešup. Vodopád. Po 600 m sestupu přecházíme most. Několikrát se osvěžujeme u pramenů. Kluci se snaží vzduchovkou ulovit nějakého ptáka. Marně. Z literatury později zjišťuji, že zvířena je zde velmi rozmanitá, je tu mnoho jinde neznámých druhů brouků i větších zvířat (např. kuskus, různí papoušci, pštros kasuár, opice), ale před námi se v hloubi pralesa lehce schovají. Cesta je stále kopcovitá, vede vlhkým pralesem, trochu neprostupnějším než obvykle. Je slunečno, velmi se potíme. Jsou tu krásní velcí motýli. Po čtyřhodinové chůzi přicházíme do Dangemy.

Je to malá vesnička s asi 4 rodinami. Mají tu i něco mezi kostelíkem a školou. Seznámili jsme se se zdejším učitelem Charlesem. Pozval mě k sobě do honaje. Bydlí zde s krásnou ženou, svým otcem a třemi dětmi. Otec vypadá celkem sešle, bude mu asi přes 40, ale sílu ještě jistě má. Na rozdíl od Charlese v triku a šortkách má jen koteku. Je tu vidět jak se z generace na generaci mění jejich život. Charles ukazuje svítilnu s rozbitou žárovkou a vybitou baterií. Ptá se, jestli nemám novou. Takovou ne, má Ticca od Petzla má tři AAAčka a LEDky. Je výborná a slouží dobře po celou cestu. V honaji vařím rýži. Obdivuju jak je důmyslně postavena. Na pilířích, aby se tam nedostala vlhkost. Ve středu je ohniště, nad ním se suší věci a dřevo. Střecha je kuželového tvaru z listů palem. Na podlaze jsou ratanové rohože. Je tu trochu smrad, ale hlavně zakouřeno. Žena má svou půli, po stěnách visí šaty a drobné domácí potřeby. Má tam taky krabici s věcmi. Muž má taky svou půli, tady visí hlavně prasečí lebky, asi důkaz hojnosti.

Točíme děti kamerou. Jsou z toho paf. Bodejť by ne, je to letošní model, ale i 40 let stará filmová vykopávka by tu byla velkým pokladem. Večer je nádherný, téměř bez mráčku. Vidíme až do nížin, snad až k Sumu. Krásný západ slunce, je tu nádherná atmosféra dokreslená harmonickým životem zdejších lidí. Mám odřenou nohu, ale je to ok, kondice je taky dobrá.

12.den (středa 12.6.)

Dangema [1185] ? Jimu [840]                                                                                                   ×Õ

Vstáváme v 6:00. Charles ve škole-kostele učí děti. Chvíli zpívají nějakou píseň, chvíli jim něco povídá, asi trochu jednoduchých počtů a trochu indonéštiny. Asi za hodinu končí. Nemůžu najít provaz od padáku, který jsem před chvílí položil do trávy. Používám ho k vypnutí celty, jinak se hodí k čemukoli, je tenký a unese přes sto kilo, prostě užitečná věc. Dost mě to mrzí. Domorodci se dušují, že oni ho nevzali. Chvíli ho hledám, oni dělají, že hledají taky. Nemá to smysl, určitě ho někdo ukradl a ten ho už stejně nevrátí.

Chceme vyrazit, Charles nás chce i s otcem doprovázet. To odmítáme, brali bysme max. jednoho nosiče – průvodce a rozhodně ne za 70.000 Rp. Charles vysvětluje, že to bez nich nezvládneme. Tomu nevěříme a chceme jít sami. Nakonec přistupuje na náš návrh, že půjde jen on za 35.000. Zdá se nám, že nás chce natáhnout, protože vysvětloval, že cesta trvá celý den. V předešlé vesnici mluvili o čtyřech hodinách. Část věcí přehazujeme do lodního vaku, který bere Charles. Je 8:02 a vyrážíme směr Jimu. Je střídavě oblačno, prales je řádně vlhký. Při pochodu občas vyplašíme nějakou tu ještěrku, hada nebo pár papoušků.

Ve dvanáct hodin děláme přestávku. Charles říká, že tam za 4 hodiny budeme. Teď už mu celkem věříme. Cesta jde z kopce do kopce, ale není nijak zvlášť náročná. Batohy jsou navíc celkem lehké, část jídla ubyla a část nese Charles. Kolem 15. hodiny se chystáme na přechod potoka. Už jsem si celkem zvykl na papuánské vratké mosty. Tento je tvořen polovinou kmene rozštípnutého podél. Liány – zábradlí jsou svěšené, nepodpírají kmen. Nevěnuju tomu pozornost a lezu jako první. Postupuju pomalu, není se čeho držet a s batohem se těžko drží rovnováha. Pode mnou hučící potok deroucí se mezi balvany. Jsem za polovinou, když se ozve zapraskání. To už dojdu, říkám si, ale ozývá se další zapraskání a uvědomuju si, že jsem doteď šel po té silnější části kmene. Tak to by nevyšlo, pomalu začínám couvat, u břehu si s klepoucíma nohama zhluboka oddechnu. Průvodce měl o mě taky strach. I když to bylo tak do 3 metrů výšky, představa pádu mezi balvany s batohem na zádech asi tak 3 dny cesty od nejbližší pomoci mi celkem nahání hrůzu. Zlomit si nohu, tak to tu pro mě končí a kdoví, co by to ještě znamenalo – infekce, potíže pro DanihoAli.. Raději všichni po kolena brodíme.

Jimu nás Charles seznamuje s domorodci. Dal jsem jedné ženě za fotku zlatý knoflík. Vypadal jako mince a její manžel se se mnou začal hádat, že jí dávám falešné peníze, velké pozdvižení pro celou vesnici. Nakonec se to nějak srovnalo a jsme nejlepší kámoši. Jeden si mě předbíhá a nabízí nějaké jídlo. Vypadá to nevábně a chutná ještě hůř. Konzistencí i chutí to připomíná klíh nebo sopel, ze zdvořilosti část pozřu. Je to jakoby neuvařené, no nechám se překvapit, co z toho ráno vyleze. Domorodci nám prodali batáty, tofu, kukuřici, banány a třtinu. V honaji nám ji ženské za 5.000 Rp v kotli uvařili s nějakou zeleninou. Vypadá to dobře a máme hlad. Já jím hlavně kukuřici a trochu batátů. Jsem unavený, trochu mě bolí záda, kolenní klouby, ale hlavně jsem si odřel bedra o špatně sbalený batoh (vyčnívající krabička se solí), pak to bolí další dva dny. Večer je jasná obloha, dopisuju deník. Ve 21 hod. usínám, ale nespím klidně.

Musím říci, že Charles mě jako člověk velmi příjemně překvapil, udělal více než slíbil, cesta s námi mu zabrala v podstatě 2 dny, ten druhý se vracel zpět za rodinou a dětmi, které učí. V ničem nás nezklamal, byl to nejlepší člověk, kterého jsme za celou cestu potkali.

13.den (čtvrtek 13.6.)

Jimu [840] ? Uwam [1000]                                                                                               ×Ú

Vstávám v 6:30, dozvídám se, že Dany spal ještě hůř, protože v noci blil, s Ali se hádají z čeho to má – on tvrdí, že z toho co mu navařili, ona, že se přežral špaget. Pomalu balím věci, sním trochu ovesné kaše. Rozloučíme se a v 8:15 vyrážíme s jedním nosičem –průvodcem. V těchto končinách se nám to zdá jako rozumné řešení, nechceme bloudit a nevíme co nás kde čeká. Cesta je poměrně dobrá, obloha polojasná. Chytil jsem vážku. Jinak je jako obvykle vidět pouze hmyz. Mouchy jsou k poledni dost dotěrné, lítají kolem obličeje a hlavně do očí, to mě vždycky dohání k šílenství. Tak to je každý den zde. Moje představy o chůzi zeleným pralesem s liánami, množstvím barevných květin a okolo poletujícím obrovskými motýli vzaly už dávno za své. Není tu rozhodně nic k snědku a prales se tváří velmi jednotvárně. Něco tu ulovit je obtížné i pro domorodce. Občas se zastavíme. Po třech hodinách chůze jsme v malé vesnici. Ze stromu trháme něco jako grepy, citrony a mandarinky. Musíme ovšem zaplatit. Po další hodině se koupeme v říčce. Hned tu je plno zvědavých děcek. Jsme nazí, s Danym se koupeme celí, je to skvělé a je nám úplně jedno, že na nás civí. Batohy na záda, přes most a za půl hodiny jsme ve vesnici.

Jmenuje se Uwam. Necítíme se tady vůbec dobře. Lidé (Jali), jsou to hlavně děti se tady chovají dost asertivně, spíš agresivně. Civí na nás, lozí až do stanů, křičí. Je tu plno nemocných lupénkou i bláznů. Věnujeme se stavění stanů, jídlu a dopisování deníku. Ve stanu je to nepohodlné, tak jdu do kostela. Roztahuju mapy a snažím se zjistit aspoň zhruba polohu. Hned je kolem plno přihlížejících. Tak z nich tahám informace o cestě. Zdá se, že i tu je pár normálních lidí. Probírám cestu s Ali. Pak vařím rýži se salámem. Asi v 18 hod. začíná bouřka a prší až do 23 hod. Pak namnohokrát usínám. Hlavou se mi honí divné myšlenky o této bohem zapomenuté vesnici. Je tu mnoho špatných znamení – ti divní lidé, nemoci, v kostele zvláštní obraz křížové cesty, lidé nosí trička s motivy smrti (něco jako Megadeath). Pes s třímilimetrovým drátem propíchnutým kolenním kloubem, aby nemohl běhat. Každý krok jím zavadí o zem a hodně to bolí. Chtěli jsme mu ho vytáhnout, ale nenechali nás, prý něco špatného udělal. Tito lidé nezapřou svou divokou minulost, bolest jim není cizí, nemají cit. Tady je to úplně jiné, než v Dangemě, kde se nám hodně líbilo, cítil jsem tam takový nějaký soulad lidí s přírodou a klid. Když si to tak srovnávám v hlavě, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě někdo v noci přes stanovou celtu zastřelil. Nedá to žádnou práci, ti dva vedle by to zjistili až ráno, pokud by se probudili.

14.den (pátek 14.6.)

Uwam ? přes přítok Baliemu ? podél Baliemu ? kemp Bangaharimo [265] ?                    ×ÚÕ

Naštěstí se probouzím i já živ a zdráv. Rychle balíme věci, chceme odtud vypadnout. Ten špatný pocit sdílíme všichni. Rozloučíme se a v 8:15 odcházíme s jedním průvodcem. Doprovází nás dalších 5 mladíků. Po hodině přicházíme k řece. Domorodci začínají vyjednávat. Chtějí 70.000 Rp. To jim nemíníme dát, naznačujeme, že raději půjdeme sami. Sedí na kamenech a čekají. My zatím hledáme cestu. Není to jednoduché, na druhém břehu je pár náznaků stezky, ale nikam nevede. Jedna stezka nás nakonec přivedla k nějakému obydlí. Chceme se majitele zeptat na cestu, ale chýše je prázdná. To už nás došli naši souputníci. Nám je jasné, že dál se sami nedostaneme a nebo jen s obtížemi a bude nám to trvat mnohem déle. Po půl hodině vyjednávání si kývneme na 40.000 Rp za den. Jako průvodce už ale nechceme toho původního. Není to průvodcovský typ. Nekomunikativní, přihlouplý, slabý… Protože mu celkem nic nešlo, pojmenovali jsme ho Tragéd. Vybíráme toho co s námi vyjednával. Pamatuji si jej už ze včerejška. Jmenuje se Nicholas a je z nich nejsympatičtější. Umí jednat, je silný a zdá se schopný. Všichni vlastně využívají toho, že jdeme do Suma a čekají, že z toho něco kápne. Budou mít peníze a v Sumu, kde je obchůdek si něco koupí a budou největší kingové z celého Uwamu. Sestupujeme k řece Baliem.

Od této chvíle půjdeme už stále v malé nadmořské výšce s minimálním převýšením. Stezka vede převážně podél řeky, buď v pralese těsně nad ní nebo ve vyschlé části koryta. Každopádně to není lehká vycházka, jak by se mohlo zdát. Pochod korytem znamená hopkání po balvanech, cesta pralesem zase přelézání erozí vyvrácených stromů, vymletých koryt přítoků a traverzování po strmém břehu řeky. Celý den je pod mrakem. Kolem třetí hodiny přicházíme ke kempu Bengaharimo. Je to vlastně něco jako ohniště se stříškou na přespání pro domorodce v jednom z vyschlých ramen řeky. Rozbíjíme tábor. Kluci mezi tím už chytají ryby. Mají na to harpunu – kus třímilimetrového rovného drátu na gumě složené z malých gumiček. Pod vodou ji po rybách vystřelují. Jsou celkem úspěšní. Chytili pár kaprovitých ryb a jednu sumcovitou, asi 40 cm dlouhou, kterou od nich kupujeme. Po upečení je výborná. Obloha je jasná, tady je hrozně krásně, nikde nikdo kolem, jen řeka, nad námi občas přeletí pár tukanů. Ani komáři tu nekoušou. Začíná se stmívat. Vychází velký měsíc. Atmosféra je nádherná. Jeden z kluků má s sebou štěně. Je celé vyzáblé a zavšivené. Buď hledá něco k snědku nebo spí a to nejlépe v ohništi na žhavém popelu. Když se mu něco nelíbí, kňučí jako by ho na nože bral. Dany ho pokřtil na Zdechlinu. To se hned ujalo, ale Papuánci neumí říkat „zd“ a taky neskloňují, takže na něj volají „Dechlina“. Po pár dnech s námi vypadá podstatně lépe. Dostává zbytky našeho jídla, o čemž se mu ve vesnici mohlo jen zdát.

15.den (sobota 15.6.)

kemp Bangaharimo ? kemp Bodoborek [180]                                                                             ×Ú

Vstáváme v 5 hodin. Kluci nám za 5.000 Rp prodali a vyudili další rybu. Byla výborná, ale nic to nezměnilo na mých zažívacích zvyklostech a měl jsem opět solidní průjem. Asi v 8 hodin vycházíme. Cesta je stejná jako včera. Vidíme nějaké motýly a ještěrky. Také obcházíme 3 prý velmi jedovaté hady. Nicholas říká že do minuty po uštknutí nastává smrt. Nevím jestli tomu mám věřit nebo ne, každopádně mě těší, že je průvodci viděli dřív, než jsme na ně šlápli. My jsme totiž měli problémy je zahlédnout i když nám je ukázali ze vzdálenosti jednoho metru. Obvykle spali schovaní pod listím. Sundal jsem z noh 5 pijavic. Občas zahlédneme nádherné volavky a tukany. I okolí se nám líbí, zcela bez zásahu člověka, bez stopy jeho existence. Kolem 14. hodiny potkáváme 3 domorodé ženy. V 15 hod. přicházíme do kempu Bodoborek. Teď kluci už skoro nic neulovili a tak mají hlad. My vaříme – kolínka a salám. Dáváme jim polívku a rýži. Nakonec chytli další sumcovitou rybu. Kupujeme ji na ráno. Ještě chvíli debatujeme, plánujeme, vaříme kávu a pak jdeme spát.

16.den (neděle 16.6.)

kemp Bodoborek ? Sumo                                                                                                 Ú×Õ

Většinu noci propršelo, začalo to bouřkou. Nedalo se spát, tvořily se kaluže a pod stanem byly 2 cm vody. Trochu mi nateklo dírama v podlážce pod karimatku, ale vrchem díky igelitu od Ali ani nekáplo. Ti dva byli celou noc vzhůru. Byli z toho vedle, zachraňovali věci. Pravda je, že pořádný déšť by nás asi odnesl.

Ráno jsem uvařil kolínka se salámem. Pak jsme koupili uzenou rybu od kluků. Déšť se uklidnil a tak jsme v 8:30 vyrazili. Cesta se oddělila od Baliemu a vedla podél jeho ramene. To jsme po dvou hodinách přebrodili a došli k dalšímu ramenu. Přešli jsme ho po kládě a po 5 hodinách jsme došli k řece Sumo. Po cestě jsem stále sundával pijavky. Dost velká část cesty vedla bahnem. Později se mi z toho zanítily rány na nohách. Tato etapa byla zcela rovinatá. Zpestřovaly ji ještěrky, motýli, pár ptáků a kobylky.

Převoz přes řeku zajišťovali 2 kluci s kánoí. Byla vydlabaná z jednoho kmene stromu o průměru asi 30 cm. Nešlo v ní téměř sedět. Kluci samozřejmě stáli, byli v lodi jako doma, nám to dělalo trochu větší potíže. Vzali nás na druhý břeh, kde už byla vesnice Sumo. Asi 20 domů s obdélníkovým půdorysem na kůlech (lidé Momina). Půda je silně podmáčená. Vesnice je docela pěkná, lidé jsou příjemní. Dohodli jsme si nocleh u jedné příjemné rodiny. Majitel – Filipus i se ženou jsou velmi příjemní a hodní. Mám vlastní pokoj, roztáhl jsem věci aby konečně uschly. Kupujeme banány, papáju, pořádně jsme se najedli. Filipus v gumákách mačetou seká trávu kolem domu. K večeru se dohadujeme o cestě dále. Mají zde motorizovanou kánoi a tak doufáme v možnost cesty do Atsi. Přichází majitel lodiDarius, milý chlapík. Dohadujeme se na ceně. Z asi 6 mil. Rp. Nakonec slevuje na 900 000 Rp. Jsme maximálně spokojeni. Usínám bez moskytiéry, ale komáři otravují a tak po hodině strávené ve spacáku zcela zpocený rozbaluju stan a jakžtakž usínám. Ještě se dohaduju s Dariusem, který znova přišel. Zdá se mu to málo. My více dát nemíníme, víme že je měkký a ustoupí.

17.den (pondělí 17.6.)

Sumo o bivak                                                                                                                  Ú×Õ

Vstal jsem v 6:00. Posnídal jsem zbytky od večeře. Sbalili jsme věci a za skandování celé vesnice po půlhodině strávené v lodi v 7:30 vyplouváme. Je vidět, že kluci nám tak dlouhou cestu a ještě motorovou lodí docela závidí. Vyplatili jsme nosiče. Nicholas touží po hrnci, ale vidí, že je tady (Darius má malý krámek s jídlem a domácími potřebami) příliš drahý a tak ho raději půjde koupit do Wameny – to je pro něj asi 7 dní cesty.

Darius se smířil s původní cenou. Jede s námi kromě něj ještě jeho syn. Občas mu loď svěří, jde mu to. Pak je ještě jeden kluk na přídi. Sleduje řeku před námi, hlavně jestli nejsou před námi nějaké překážky, kameny, mělčina apod. Jsou tu ještě 3 další domorodci. Ti postupně vystupují. Plujeme po řece (asi Sumo) a po chvíli se dostáváme do Vriendshapsu. Fotíme, filmujeme. 4 hodiny cesty a ani jedna vesnice. Jen občas opuštěný bivak. K poledni je dost horko, spálil jsem si stehna. Pokouším se orientovat v mapě. Kreslím si záznam trasy s pomocí kompasu, hodinek a odhadnuté rychlosti. Není lehké napasovat to co mi vyšlo po dvou hodinách na původní mapu, protože terén je rovinatý a řeka asi mění často své koryto. Výsledek se dost liší od originálu, jen hrubé rysy souhlasí. V 17 hod. jsme odbočili do menšího ramena řeky, které směřuje do Agatsu. Zde jsou větší a občas i obydlené bivaky. Od domorodců – Asmatů jsme občas něco koupili. Před 18. hodinou jsme u jednoho z bivaků zakotvili. Byla zde rodina – 2 ženy, pár dětí a 3 muži. Přespali jsme nimi, místa bylo dost.

18.den (úterý 18.6.)

bivak o vesnice u roztoku (Becok)o slepé rameno o vesnice u roztoku (Becok)                                ×Õ

Vstali jsme před 6. hodinou. Moc jsme se nevyspali, jeden stařík celou noc chrchlal a navíc se dlouho do noci bavili. Věnoval jsem oběma ženám zbylou červenou stuhu. Daly si ji kolem čela, velmi jim slušela, byly nadšeny. Domorodci chytli pár malých krokodýlů, tak si s nimi hrajeme a fotíme se. Snídám špagety s posledním sýrem. Vydržel v tom horku 20 dnů bez problémů! Kupujeme banány a balíme. V 7:30 vyplouváme. Domorodci také balí a vyplouvají po proudu. Je mi divné, proč plujeme tímto bočním ramenem a ne hlavní řekou. Bylo by to pohodlnější a kratší. Zatím věřím Dariovi. Jsme rychlejší a předháníme domorodce. Navštěvujeme další osídlené bivaky. Kupujeme nějaké šípy a nože. V jednom mají velké ságové červy. Jednoho praženého zkoušíme, mě moc nechutná, ale mým hladovým parťákům jo. Kolem 12. hodiny připlouváme k roztoku řeky. Stojí zde vesnice indonéských obchodníků. Darius kupuje benzín a olej, my sušenky. Darius si ujasňuje cestu, neví kam plout. Podle mě by už teď bylo lepší plout do Agatsu, ale ti dva chtějí do Atsi a tak je rozhodnuto. Je málo vody, tady už se uplatňuje příliv. Čekáme do 14. hod., pak vyplouváme ve směru na Atsi. Řeka je větší než Vrienschaps ale stále se zužuje. Plujeme pomalu a občas zastavujeme motor. Po hodině a půl zvažujeme zda má cenu plout dál. Pokud to tu nebude průjezdné, tak až opadne voda, zůstaneme na suchu a budeme tu muset strávit noc. Nevíme jestli jsme ve správné řece. S vizí noci v lodi obklopeni krokodýli raději otáčíme. Dariovi se nedaří nastartovat. Zkouší co jde. Mění svíčky, lije palivo do karburátoru. Nic. Po dlouhém zkoušení to nevydržím a sunu se k němu. Snad mu jako motorář – teoretik pomůžu. Darius mezi tím mění metodu opravy. Začíná se modlit. Motor po chvíli naskočí. Uf! Inu, každý máme své metody řešení problémů a podstatný je výsledek. Jedeme zpět a v 17:15 jsme zpět ve vesnici.

Stavíme stany na verandě jednoho domu. Vaříme a v 19 hod. jdeme spát. Noc nám znepříjemňují komáři, psi a domorodci. Pár Papuánců se totiž ubytoval v domě, kde máme stany. Nespí, mluví a stále kolem nás courají. Psi šmejdí a hledají zbytky jídla.

19.den (středa 19.6.)

vesnice u roztoku o Ayam o Agats                                                                           ×ÕÚ

Vstáváme jako obvykle v 6 hod a nevyspalí. Darius už večer vymohl na Danym 450.000 Rp. a teď chce další peníze. To ale odmítáme dát. Domluva byla jasná. To že zabloudil a přecenil své možnosti je jeho chyba. Říkáme, že další peníze mu dáme až v Agatsu. To jej trochu uklidní, v 7:30 vyplouváme. Cesta je pohodová, vidíme krokodýla. Řeka má šířku asi 250 m, tady bychom snad uvíznout neměli. Občas se objeví volavka, pár tukanů, motýli a papoušci. Jinak nic, už to není tak zajímavé jako předtím. V 11:30 připlouvámwe do vesnice Ayam. Darius vystupuje. Jdu taky ven. Kupuju nějaké banány a smaženky. Mají tu velkou školu a 3 „okály“ pro učitele. Chodí se po deskách a sloupech. Půda je podmáčená. Vracíme se do lodi, Darius chce daších 450.000 Rp. Nálada houstne. Hádáme se. Nabízených 100.000 nepřijme. Poukazuje na to, že nezaplatí ani palivo. Nevíme jaká je jeho skutečná cena a spotřeba. Dany tvrdí, že cena je na celém Irianu stejná 1.750 Rp/l. To asi není pravda, později zjišťujeme, že v Agatsu stojí cca 5.000 Rp. Spotřebu lodi odhaduju na 2-5l/hod. Při jízdě cca 9-10 hod. denně to vychází (i s uvážením zpáteční cesty proti proudu) na 210.000-580.000 Rp/den, takže 450.000 Rp. asi odpovídá min. možné ceně za tuto dopravu. Isaac nabízel tuším dopravu za 8 mil. Rp./den. Darius vytahuje své věci ven z lodi a že tedy dál nepojede. Nakonec ustupujeme a dáváme 400.000 Rp. Opět jsme kamarádi.

Asi 40 min. před Agatsem nás chytá slejvák. Vzhledem k teplotě vzduchu se to dá vydržet i když dešťová voda je o dost chladnější než voda v řece, kde jsem se před chvílí koupal. Asi v 15:30 jsme v Agatsu. Připlouváme přímo pod hotel Asmat, kde se ubytujeme za 70.000 Rp./pokoj. Konečně spíme v posteli. Je tu čistá voda a sucho. Večeříme rybu s rýží. Procházíme obchody. Jeden kšeftman nám nabízí asmatskou lebku za 2,5 mil. Rp. A taky nože z krokodýlí sanice. Ani jedno nebereme.

Po 16 dnech pochodu a jízdy lodí se dostáváme k Arafurtskému moři,  cíli naší cesty. Harrerovi to trvalo 6 týdnů. Měl po celou cestu nosiče a průvodce s mačetami, kterými mu prosekávali cestu. Shazovali mu proviant z letadla. Měl podporu vlády, více financí, aktuální letecké snímky, udržoval rádiové spojení. Na druhé straně šlo o první výpravu toho typu v neznámém terénu, kmeny spolu byly v trvalých válkách. My jsme už mačety nepotřebovali. Těžko to srovnávat, myslím že riskoval podstatně více než my a podal také mnohem větší výkon.

Proti původnímu plánu jsme vynechali Dekai a Senggo. Měli jsme obrovské štěstí na počasí, nepřihodila se nám žádná nepříjemnost (kromě ztráty Alenina batohu, což byl docela problém), zranění a nehoda nebo nemoc.

20.den (čtvrtek 20.6.)

Agats o směr Timika                                                                                                     ×ÚÕ

Po mnoha nocích opět kvalitní spánek. V hotelu jsme dostali snídani – kávu a plněné buchty s máslem a ananasovou marmeládou a banán. Mňam! Vyrážíme do přístavu koupit lísty. Jeden stojí 60.000 Rp. Doprovází nás vrátný z hotelu – milý a vstřícný domorodec. Musíme s ním také jít se ohlásit na policii. Tam nikdo. Stavujeme se u jednoho z představitelů Agatsu. Ten to za nás rád vyřídí sám. Po prkenné cestě jdeme do muzea Asmatů. Je celkem malé, ale přeplněné věcmi jejich kultury – luky, šípy, oštěpy, sekery, plno krásně zdobených štítů, totemy, masky a hlavně ze dřeva vyřezávané sošky. Nádhera. Dany koupil průvodce muzeem – jediný exemplář. Nadchlo nás to, strávili jsme tu 3 hodiny a vyfotili hodně filmů. Asmati měli zajímavé představy o životě a smrti. Pak se ještě pídíme po suvenýrech. V krámku Mr. Alexe kupuju nějaké šípy a pak ještě buben. Domorodci sami nabízí různé věci. Chodí s nimi i do hotelu. Alex je drahý. Prodává hlavně bohatým Němcům. Později zjišťuju, že vozí věci na Bali.

Odpoledne balíme. Jsme netrpěliví, chceme dojet co nejdříve do Timiky a počítáme, že poletíme dříve na Bali. Nevíme co nás čeká. V 19:00 jsme vystěhovali batohy s množstvím krámů z pokoje do haly. Personál je nám velmi nakloněn. Nikomu nevadí, že tak pozdě opouštíme pokoj. Čteme časopisy, léčíme zanícené rány na nohách. Dík Ali.

Ve 21:30 nás portýr upozorňuje, že je čas vyrazit. Zvedáme se. Po patnácti minutách nejisté chůze jsme v přístavu. Je tu plno lidí. Doprovází nás 2 domorodky. Jedna – Kelly je docela hezká. Umí trochu anglicky. Bavíme se. Je to samozřejmě Asmatka, počítám, že jí je tak 14. Čekáme na molu. Asi ve 23:30 připlouvá loď. Lidé se hrnou tam i ven a my čekáme až spustí můstek. Nastupujeme a děláme si pohodlí ve spodní kajutě. Jsou tu palandy, tak si každý jednu bereme. Ostatní nám rádi dělají místo. Kelly tu je se mnou, chtěla by jet taky. Tak to ne Kelly, ne že bych nechtěl, ale co pak s tebou? Jdu s ní na horní palubu, povídáme si a pak ji posílám na molo. Je mi to líto, rád bych poznal víc zblízka život Asmatů (a Asmatek), ale co se dá dělat. Kolem půlnoci za světla a hluku lodních motorů usínám. Zatím nás na cestě doprovází neskutečné štěstí. Doufáme v něj i nadále...